Poplatkoví žraloci českou specialitou? Ale kdeže…
Dovolte mi k dnešnímu příspěvku trochu osobnější úvod. Jako dítě a dospívající jsem vnímal Spolkovou republiku Německo doslova jako ráj na zemi. Zatímco moji nezaměstnaní příbuzní z Německa jezdili každý rok na dovolenou do Tuniska, moji pracující rodiče s námi jezdili maximálně na chalupu. Zatímco oni měli krásné oblečení, naše nejlepší ošacení sestávalo z obnošeného šatstva, které oni nebo jiní Němci odložili. Když jsem viděl v 90. letech zlořády, které se v ČR děly (a stále dějí) skoro na každém rohu, téměř mimoděk mě často napadala věta: Tohle by se v Německu stát nemohlo.
V roce 1997 přišel tzv. Sarajevský atentát a skandál s nečistým financováním ODS. I tehdy mě napadlo něco podobného. Za rok však vyšel najevo skandál mnohem větší a závažnější. Týkal se německé CDU, šlo o mnohonásobně vyšší částky a někdejší kancléř Kohl byl v aféře tak namočený, že nemohl jinak než přiznat vinu a zaplatit tučnou pokutu. Moje víra byla poprvé otřesena.
I když od té doby nazírám na Německo, západní Evropu, USA i jiné země mnohem kritičtěji, přece jenom mě občas něco překvapí. Nedávno se mi dostala do ruky kniha s výmluvným názvem Finanční žraloci aneb čtení o těch, kteří vás zítra oberou. Napsal ji německý autor jménem Günter Ogger a i když už byla vydána před nějakým tím pátkem (1994), počteníčko je to nanejvýš zajímavé. Zejména pro ty, co při každé zprávě o nějakém podvodu či tunelu melou cosi o tom, že tohle se může stát jenom u nás.
Dovolte mi dvě citace:
Případ Wilfrieda Schobinského
Bývalý obchodník textilem se chtěl se svou ženou Ursulou usadit na odpočinek na Floridě a v říjnu 1986 svěřil svůj peněžní majetek ve výši 1,4 milionu marek do správy hamburské soukromé banky M. M. Warburg. Po pěti letech neměl sice ani marku zisku, zato mu bankéři nahospodařili ztrátu ve výši 300 tisíc marek, aniž považovali za slušné se klientovi alespoň omluvit.
Případ Rolfa Jarosche
Tento düsseldorfský architekt zanesl v roce 1985 své jmění ve výši 600 tisíc marek do pobočky banky DfG, protože, jak řekl, „sám nemá o penězích ani ponětí". Přál si, aby banka jeho peníze profesionálně spravovala. Zpočátku vše běželo hladce a už koncem roku se od svého investičního poradce dověděl, že se stal členem „spolku milionářů". Omámen prvním úspěchem burzovního experta banky se střemhlav vrhl do víru financí, kupoval a v divokém tempu prodával akcie firem Puma, Dome Petroleum, Rio Tinto nebo Fermenta. Většina těchto obchodů „kup a prodej" měla jen jedinou vadu na kráse - vždy totiž skončila ztrátou. Jelikož jmění pana architekta se povážlivě tenčilo, bankovní investiční poradce jménem Arno Stahl svému nic netušícímu klientovi poskytoval úvěry v milionových výších, jen aby ještě divočeji spekuloval nejen s penězi, ale i s horkými papíry jako opce a opční dluhopisy. Vše skončilo tak, jak se dalo předpokládat: roku 1987 bylo beze zbytku celé jmění v tahu a oškubaný klient, od něhož banka shrábla nejméně 200 tisíc marek na poplatcích, musel sáhnout na své poslední rezervy v Lucembursku, aby ztráty pokryl.
Nepřipomíná vám to něco?
Hynek Rozkovec
hynek.rozkovec@centrum.cz
